Proč stát nemá pravdu, když říká, že škodu vyplývající z krizového zákona hradit nebude.

V současné spleti vládních a ministerských opatření se nejvíce vyjímá formální změna opatření týkajícího se omezení některých činností a provozů, kdy došlo ke změně formy z opatření podle krizového zákona na opatření podle zákona o ochraně veřejného zdraví. Téměř okamžitě se spustila diskuze nejen v akademických kruzích, zda se jedná o postup, který má zamezit možnostem náhrady škody podle § 36 krizového zákona, který následně de facto potvrdila ministryně financí, která dané ustanovení vykládá tak, že zde nebyl nárok na odškodnění ani předtím.

Předně nelze souhlasit s výkladem, že nárok na náhradu ušlého zisku nelze podle § 36 krizového zákona uplatnit, jelikož tento se týká pouze uložených povinností nebo věcné škody a tyto dva případy jsou v daném ustanovení pouze speciálním úpravou dále rozvíjející obecnou odpovědnost státu stanovenou v prvním odstavci („Stát je povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními (§ 39 odst. 4) prováděnými podle tohoto zákona.“).

S ohledem na to, že krizový stav trvá a došlo pouze k formální změně opatření, při téměř totožném obsahu, nelze než shledat, že takové jednání má zcela jasné znaky obcházení zákona a jako takové by nemělo požívat právní ochrany. Pro závazný výklad v tomto ohledu však bude nutné se obrátit na soudní orgány, jež jsou jediné kompetentní takový výklad poskytnout.

Zároveň nelze opomenout, že obsah opatření podle zákona o ochraně veřejného zdraví vychází ze zbytkového zmocnění, jež umožňuje činit další obdobné kroky ve vztahu k epidemické situaci a je tak značně diskutabilní, zda Ministerstvo zdravotnictví nepřekročilo své pravomoci a opatření jako takové není nezákonné. V takovém případě by za způsobenou škodu byl stát odpovědný podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

Nelze akceptovat výrok ministryně financí, která ve vztahu k náhradě ušlého zisku považuje hypotetické poškozené za spekulanty, jelikož i přes opatření směřující k příspěvkům především na zaměstnance, je zcela opomíjena skutečnost, že ze zisku podnikatelů jsou hrazeny další náklady spojené s provozem, zejména pak nájemné prostor k podnikání a další periodické náklady, které musí být hrazeny bez ohledu na to, zda provoz dále běží či nikoliv. Stejně tak nelze přehlédnout další možné škody, plynoucí například ze znehodnocení materiálu uplynutím jeho použitelnosti.

Závěrem proto nezbývá než doporučit, aby i přes odmítavý postoj zejména Ministerstva financí, podnikatelé dále shromažďovali data o škodě, která jim vzniká, ať již ucházejícím ziskem, znehodnocujícím se materiálem nebo z jiných důvodů, a v co největší míře vzniku této škodě předcházeli, aby jim nebylo kladeno k tíži, že nesplnili svou prevenční povinnost.