Odměňování zaměstnanců s různým místem výkonu práce

Každý zaměstnavatel je povinen zaměstnance spravedlivě odměňovat (ustanovení § 1 zákoníku práce), zajišťovat rovné zacházení se zaměstnanci (ustanovení § 16 zákoníku práce) a za stejnou práci vyplácet zaměstnancům stejnou mzdu (ustanovení § 110 zákoníku práce). Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 20. 7. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3955/2018 posuzoval, zda tyto podmínky splňuje zaměstnavatel ve vztahu ke svým zaměstnancům – řidičům, pracujícím v Praze, Olomouci a Brně.

Bylo prokázáno, že zaměstnanci jednoho zaměstnavatele na shodné pracovní pozici (řidič) v různých regionech pobírají různou výši mzdy, konkrétně mzda v pražském regionu byla vyšší než mimo něj. Zaměstnavatel uváděl, že tento rozdíl je odůvodněn jednak vyšší složitostí a namáhavostí práce řidiče v Praze (danou vyšším počtem výměnišť a zastávek), jednak vyššími životními náklady. Nejvyšší soud přesto rozhodl, že se zaměstnavatel dopouštěl nerovného zacházení a že mzda v tomto konkrétním případě má být ve shodné výši bez ohledu na místo výkonu práce. Co k takovému rozhodnutí soudu vedlo?

Jedná-li se o posouzení rozdílné složitosti a namáhavosti práce řidiče v různých regionech (s přihlédnutím k dovolatelem namítanému vyššímu počtu výměnišť a zastávek), pak touto otázkou se Nejvyšší soud z procesních důvodů nezabýval (položenou otázku neshledal přípustnou).

Nejvyšší soud se v rozhodnutí zaměřil na otázkou rozdílných životních nákladů, jako kritéria pro rozdílnou výši mezd v různých regionech. Připustil přitom, že sociálněekonomické podmínky dané lokality ovlivňují trh práce jak na straně nabídky, tak na straně poptávky, a mají i „své logické dopady ve výši mzdy zaměstnanců, o něž zaměstnavatelé bojují nabídkou lepších pracovních podmínek, včetně mzdových, tj. ve vyšší obecné ceně (hodnotě) práce.“

Z uvedeného však dle soudu nelze dovodit závěr, že by bylo možno odměňovat zaměstnance téhož zaměstnavatele, kteří vykonávají srovnatelnou práci v rozdílných regionech České republiky, různou mzdou stanovenou (určenou) nebo sjednanou zaměstnavatelem s přihlédnutím k rozdílným nákladům na živobytí v regionu, ve kterém zaměstnanci práci vykonávají.

Nejvyšší soud konstatoval, že „z hlediska zásady rovného odměňování podle ustanovení § 110 zák. práce nejsou pro posouzení, zda se v konkrétním případě jedná o stejnou práci nebo o práci stejné hodnoty, významné (nepředstavují komparační kritérium ve smyslu ustanovení § 110 odst. 2 zák. práce) sociálněekonomické podmínky a jim odpovídající výše nákladů na uspokojování životních potřeb v místě, kde zaměstnanec na základě pracovní smlouvy pro zaměstnavatele vykonává práci“.

Zákoník práce totiž „[…] obsahuje vlastní definici toho, podle jakých hledisek má být „obtížnost pracovních podmínek“ posuzována. Stanoví, že „pracovní podmínky se posuzují podle obtížnosti pracovních režimů vyplývajících z rozvržení pracovní doby, například do směn, dnů pracovního klidu, na práci v noci nebo práci přesčas, podle škodlivosti nebo obtížnosti dané působením jiných negativních vlivů pracovního prostředí a podle rizikovosti pracovního prostředí“ (srov. § 110 odst. 4 zák. práce). Jedná se přitom o taxativní výčet hledisek, která se týkají výhradně (interních) podmínek, za nichž je práce u zaměstnavatele vykonávána, jež přímo její výkon ovlivňují, podle nichž lze pro účely posouzení, zda se jedná o stejnou práci nebo práci stejné hodnoty, posuzovat „obtížnost pracovních podmínek“ ve smyslu ustanovení § 110 odst. 2 zák. práce. S jinými hledisky týkajícími se vnějších podmínek, v nichž zaměstnavatel působí a zaměstnanec pro něj vykonává práci, vlastní výkon práce neovlivňujících, zákonodárce nepočítá. Kdyby tak chtěl učinit, jistě by tento svůj úmysl v platné právní úpravě vyjádřil; z tohoto důvodu nelze připustit jakýkoliv extenzivní výklad jdoucí nad daný zákonný rámec.“

Nejvyšší soud tedy nepopírá, že jsou náklady na uspokojování životních potřeb v jednotlivých regionech (obcích či městech) různé, avšak konstatuje, že platná právní úprava neumožňuje posuzovat „obtížnost pracovních podmínek“ s přihlédnutím k životním nákladům v tom kterém regionu. Zaměstnavatel, který zaměstnává zaměstnance, jež vykonávají srovnatelnou práci v různých regionech České republiky, tak není oprávněn při stanovování či sjednávání mzdy přihlížet k sociálněekonomickým podmínkám daného regionu, ve kterém zaměstnanci práci vykonávají.

Tento závěr Nejvyššího soudu bude použitelný napříč všemi obory, pokud nedojde ke změně rozhodovací praxe nebo ke změně zákoníku práce.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3955/2018, dostupný zde: http://nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/C73EA1911537E57AC12585CF0023CEFF?openDocument&Highlight=0,